V 9 se fšici sešli na vlakáči s Market a nasedli do vlaku směr Budišov, zatímco já už hodil auto narvané věcma do kempu v Podhradí a šlapal směrem Vítkov, abych k nim přisedl, bo zme se nechtěli trmácet s báglama na hrbu jak želvy, dyž je to naposled.
Naše trajektoryje se úspěšně protly a jakmile vlak dorazil do Svatoňovic, vyskočil jsem ven, zapomenouc aktivovat i zbytek výpravy, takže se výpravčí trochu šklebil jaký jsem … zmatkář. Uskupili jsme se do tvaru dopravního vozidla a po pravé straně vozovky překonali krátký úsek na nedalekou polní pěšinu. Po ní jsme se dostali až do blízkosti přehrady Kružberk, pozorujíce mizející trasu a přibývající přisátá klíšťata.
U penzionu Zlatý dvůr nebo Stříbrné sedlo nebo Kýho výra nás přivítal vždy milý majitel, který na mou otázku jestli můžeme přejít přes jeho stále soukromou pěší lávku když mu uděláme útratu mile odpověděl že asi ano když už jsme vlezli do jeho zákazu vstupu pro pěší. Takže jsme sedli do altánku, předvedli ukázkovou konzumaci a zatímco si kentaur našel nový objekt zájmu v dívčím osazenstvu jakési střední školy na turisťáku, my nenápadně překonali JEHO most.
Prošli jsme se kousek k přehradě, omrkli malé horolezce, resp. spíš vyděšené viselce v moci nekompromisních instruktorů, a po asfaltce zamířili směrem do vsi Kružberk. Z ní jsme po červené pokračovali do Jánských Koupelí, města duchů, ve kterém si očividně vyřizují účty neonacisti a antifašisti, naštěstí jen písemně.
Následovala svačinka na vyhlídce, přičemž se začala zatahovat obloha i s nedalekým bouřením. Vyrazili jsme proto raději dál po stezce, kterou jsem dokonce v jednom místě vylepšil zkratkou, následovanou šplháním do strmého kopce houštinami, abychom vůbec někam došli. Kousek za Zálužným se nakonec spustil mohutný lijavec, doprovázený bouřením přímo nad námi, takže jsme se schovali do lesa jako nejmenšího možného zla. Po chvíli bylo po všem, my co jsme si podle pokynů vzali pláštěnky i celkem suší. Zbýval asi hodinový úsek do kempu, který jsme urazili slušnou rychlostí (ostatně jako celou trasu, všechna čest), v naději na teplou sprchu a suché oblečení.
V kempu jsme se dali do kupy a pak hráli bembajs, volejbal, fotbal, kulečník, pinec atd. Někteří riskli i večeři, nic moc to ale nebylo. Večer když už bylo jasné že žádný další moribundus nejspíš nepřijde, jsme rozbalili stany a cca v 11 šli spát, teda až na nějaké kecálky ve stanu, které jsem 0:44 náměsíčně okřikl ať už zavřou tlamičky.

Ráno budíček 7:15, bohatá a chutná snídaně formou švédského stolu, a hygiena a balení, zatímco já fičel autem do Vítkova koblížkům pro koblížky a podobné nesmysly, co si navymýšleli. Za hodku jsem byl zpátky a po dolepení všech puchýřů provizorní zdravotní sestrou Markétou jsme vyrazili dál po červené. Prošli jsme Podhradím, pokračovali Aninným údolím a neznačenou zkratkou zafičeli do lesa. Nějakým záhadným způsobem to zase skončilo šplháním do prudkého kopce a houštinami, ale zdálo se mi, že už to nikomu nevadí. U Papírenského splavu jsme slezli na Weisshuhnův kanál a po jeho bočnici šlapali asi kilometr, mírně balancujíc mezi dvoumetrovým pádem do kanálu či pětimetrovým pádem ze srázu, všichni si ale nakonec zvolili zlatou střední cestu.
Po krátkém odpočinku na dřevěném mostku s uvolněným zábradlím, který vypadal že se s námi za chvíli zřítí do kanálu upe celý, jsme pokračovali ještě kousek dál a po jakési srnčí stezce slezli do chatové osady a přes most, který měl z druhé strany opět náš oblíbený nápis soukromé cosi, naštěstí to měli jen z jedné strany.
Následovala upe nejvýživnější zkratka za všech, která nám ušetřila asi kilometr, za cenu strmého stoupáčku, několika oděrek a nejspíš nadávek (já naštěstí nic neslyšel, výhoda raziče trasy, nepočítám-li to, že jsem klasicky sesbíral nejvíc číhajících klíšťat). Po lehce vzdušné pěšině ve srázu nad řekou jsme nakonec zdárně došli k zámku v Hradci nad Moravicí, někteří i s pár pochytanými pokémony. Překonali jsme areál, předstíraje Angličany - to kdyby po nás někdo chtěl nemorální vstupné 50 Kč za to, že jen projdem areálem po turistické trase. A ačkoliv the lights were on, nobody was at home.
Z posledních sil jsme se dopachtili do podhradí na výborné jídlo v místní vyhlášené restauraci … abychom zjistili že bych si taky mohl dopředu zjistit jestli je v úterý otevřená. Situace začala klasicky vypadat na okamžitou vzpouru s tradičním oběšením velitele, Markéta proto rychle jakoby navrhla dřívější odjezd domů, jelikož ji nejspíš vyděsilo že by za mě musela převzít třídnictví (které stejně prakticky celý rok dělala za mě, takže někteří žáci ve třídě ani neví kdo jsem, vykají mi apod.). Já se vytasil ještě s marným pokusem najíst se v méně vyhlášené restauraci Brano, ze které se ale vyklubala sauna s maximálním kuchařským výkonem v podobě ohřáté zmražené pizzy, takže 9.A raději naskákala do autobusu s výrazem hladové smečky vlků, zatímco já bez odezvy mával posmrkaným kapesníkem.
Když jsem cca za dvě hodiny rozvážel autem spacáky a stany, všichni už kupodivu doma chrápali ač bylo teprv pozdní odpoledne, a věci ode mě přebírali v životní formě jakýchsi zombií, včetně klátivé pomalé chůze - netuším co se jim mezitím stalo. Já si dal doma rychlou sprchu a pak jsme s drahou třičtvrtinkou zašli kouknout do kina na Máru Holečka jak trpí ve velehorách - to jako nechápu tyhlety lidi proč se tam trmácíjó dyž tam nic nejni, dokonce ani internety.