USKUTEČNĚNÉ AKCE, OZNÁMENÍ


07.07.2017
ZŠ Akce
Mgr. Pavel Vala, DiS.
Bylo sobotní ráno a na vlakáči v Suchdole se chvíli po šesté sešlo 12 hrdinných individuí, která se pod naddimenzovaným dozorem 4 dospělých - ve skutečnosti, pokud bychom vzali v úvahu mentální věk, psychickou příčetnost a podobně, šlo pouze o jednoho jediného dospělého s třemi většími dětmi, včetně mě - rozhodla podstoupit čtyřdenní výlet do Českého ráje. Pomocí Českých drah, jejichž rychlík nám musel stačit namísto vybouraného LEO Expresu, jsme se transportovali do Pardubic, odkud nás převezl dále na Malou Skálu nějaký camrák, eufemisticky označený taky za rychlík. Cestou jsme se seznámili s malými skauty, jejichž vedoucí měl tak slabounký hlásek, že jsme museli uznat, že je vlastně machr, když takové stádo ovládá s takovým málem. Přepisuji svůj rozhovor s jedním z nich:
"hej, skautíci, co jste zač? vy vypadáte jako nějaký speciální oddíl, nějaká speciální jednotka"
"(nejbližší a nejodvážnější z nich něco nesrozumitelně odpovídá)"
"cože? dvojčata?"
"(zuřivé znamení nesouhlasu)"
"trojčata?"
"(už nahlas) nééé, vlčata!"
"a máte tesáky?"
"hej ty, ty máš tesáky, ty tesáku!!!"
(tím nás naprosto odrovnal a rozhovor tak skončil)
Na Malé Skále jsme se z vlakáče přesunuli do nedalekého kempu na ostrově uprostřed Jizery, kde jsme vyfasovali klíče od chatky a dvou karavanů, a ubytovali se. V jednu jsme se vrátili zpátky na vlak a přes Turnov dojeli do Jinolic, odkud jsme našlapali první 3 kilometry k rybníkům, přičemž jsme se na chvíli do jednoho z nich vnořili. Poté následoval krátký výstup na kopec, na kterém na nás číhaly Prachovské skály. Prošli jsme je docela letem světem; nejrůznější úzké soutěsky, výhledy do krajiny, pohledy do hlubin pod námi, případně zírání na majestátní skály nad námi ale nenechaly nikoho na pochybách, že jsme na výjimečném místě: pro někoho ráj, pro někoho peklo nebo něco mezi tím, vzhledem k tomu, kolik námahy nás to stálo a ještě bude stát. Nastal čas návratu, bo nám kuchař naznačil, že večeře se podává v sedm, nehledě na to, co si o tom myslíme my, takže jsme se vrátili do Jinolic a vlakem na Malou Skálu. Večeře byla chutná jen pro část osazenstva (dá-li se v případě smažáku s hranolkama vůbec mluvit o chuti), zbytek dostal cosi nedodělaného, případně připáleného - nevýhoda objednávání polopenze naslepo bez referencí. Po večeři jsme si ještě zašli zaplavat na nedaleký splav, k čemuž jsme využili - nikoliv naposledy - hranu hráze jako adrenalinovou zkratku (jeden nejmenovaný "utopenec" a její mobil by mohli vyprávět).
Druhý den jsme si přivstali na snídani (studený talíř), abychom stihli vlak do Ktové. Jde o vesničku, která se krčí pod majestátními Troskami, téměř symbolem Českého ráje. Při stoupání do prudkého kopce - někteří žáci byli překvapivě překvapeni, že je hrad na kopci - se objevily první přísliby mé pomalé smrti rukou některého z účastníků, nešlo ale o nic, na co bych nebyl zvyklý z předchozích "pohodových" výletů (viz text lístečků pro rodiče, slibující pochody téměř po rovině - po Himalájích už vám kopec pod 1000 metrů těžko přijde jako kopec, že jo). Před hradní bránou jsme zjistili, že se tam zrovna koná nějaká akce, která nám vstupné podražila na 100,- Kč na žáka, proto jsme svorně sedli do hospody na polívku a na zmrzlinu, zatímco se malá skupinka nejkulturnějších podívala dovnitř. Servírka byla mile koketní, proto mi navrhla, že dětem neřekne heslo na wi-fi, aby alespoň na chvíli nekoukaly do mobilu. Dětem to ale kdovíproč milé ani koketní nepřišlo, proto jsem jim "turistiku" prozradil alespoň při odchodu. Slezli jsme z kopce dolů, prošli kolem rybníků a turistickou trasou lesem došli až na zámek Hrubá Skála, kde jsme si dali na třičtvrtě hodiny rozchod. Následovala poměrně náročná trasa skrz skalní město, kde velkorysé výhledy do krajiny střídaly táhlé výstupy a sestupy po schodech. U hrádku Valdštejn jsme si dali ještě jednu malou pauzu a po obhlídce nedaleké rozhledny sestoupili do Turnova, odkud nám jel vlak zpátky do kempu. Na turnovském nádraží jsem mimochodem vyhrál cenu o největší blondýnu na světě (omluva všem blondýnám, jasně že provázanost barvy vlasů s IQ je blbost), když jsem inicioval následující rozhovor s výpravčím:
"dobrý den. můžu se zeptat co ukazuje ten displej nahoře? ten dole je odjezd ale ten nahoře jsem ještě nikdy neviděl. to je příjezd?"
"(výpravčí, s naprosto ledovým klidem) ne, to je aktuální čas"
Rád bych řekl, že to bylo únavou, těžko bych ale vysvětlil, jak to, že jsme po návratu měli ještě tolik energie, že jsme šli zase plavat a ještě hrát volejbal. Měli jsme přitom asi ten nejblbější balon na světě, nikomu to ale očividně nevadilo, takže jsme si parádně zahráli. Večeře před sportem mimochodem už byla dobrá, ono taky co se dá zkazit na segedínu - navíc mám dojem, že byl vlastně řízek se salátem a guláš až druhý den, ale to je 1 - šéfkuchař nás navíc poctil zbytky oběda od druhé školy, která byla moc frňa.
Na třetí den jsem si uchystal dva lokální výlety. Nejdříve jsme zase brzy ráno odfičeli vlakem do Semil, odkud jsme, snad až moc svižně, prolítli Riegrovou stezkou, která se vine nad údolím Jizery. Po návratu jsme si dali malou pauzičku, odešli se nadlábnout do nedaleké pizzerie - kde jsem si mimochodem mile pokecal s nemilou brigádnicí, které jsem svižně naznačil, že jim tam neseme peníze, takže mi nemusí dávat ostentativně najevo, jak ji obtěžuje, že je nás tolik - a po zasloužené odměně jsme začali pro změnu stoupat do prudkého kopce, ukrývajícího skalní město Kalich / Chléviště. Nejspíše nejnádhernější místo našeho putování jsme si důkladně prolezli během cca 3 hodin, s pauzami na jízdu na dřevěném koníkovi s neméně dřevěným sloníkem, případně na focení infarktových fotek na skále pro rodiče. Večer jsme opět hráli volejbal, vedle toho ale i vyvolávku nebo pokus o nohejbal. Mimochodem jsem omylem vyslechl útržek telefonního hovoru s rodiči, který mi vykouzlil přiblblý úsměv na tváři, jak dobré místo na výlet jsem vybral: "...ještě pět stovek! tu se skoro nedá nic koupit!" (obchod tam byl, to bylo ale asi tak všechno).
Nastal poslední den výletu, kdy jsme měli v jednu hodinu odjet do Pardubic, proto jsme vystoupali na nedaleký skalní hrad Pantheon / Vranov, který jsme si skrz naskrz prošli. Poté jsme po hřebeni, na kterém se nachází, vystoupali na další hrad Frýdštejn, který si prohlédli jen nejdrsnější z nejdrsnějších, a ne, nebyl jsem tam sám. Následoval adrenalinový - pro mě, jakožto dozor a potenciálního odsouzeného za přejeté dítě, jelikož mi škola letos nevyhradila povolené ztráty - sestup po frekventované silnici, který naštěstí skončil objevem zkratky, která nebyla zanesena ani na mapě z mapy.cz (moje intuice zase jednou nezklamala, nehledě na to, že už jsem si s ní - a spolu se mnou všechny nechtěné "oběti" mých výletů - zažil spousty trní, zabijáckých srázů apod.).
Ocitli jsme se bezpečně v kempu s parádním časovým náskokem, proto jsme se někteří ještě vyrochnili v Jizeře, zatímco zbytek relaxoval. Následoval návrat domů, s mezipřistáním v Pardubickém ócéčku, a v sedm večer nás vytoužený luxusní LEO Express vyvrhl doma. Nekecám, nejlepší výlet co jsem kdy zažil, ale to říkám vždycky, takže jen do toho příštího. Díky všem co měli odvahu se zúčastnit.​
​​

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VYHLEDÁVÁNÍ



OPTYSMěstys Suchdol nad Odrou ekolamp Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

KONTAKTNÍ INFORMACE


Základní škola a mateřská škola
Suchdol nad Odrou, příspěvková organizace

Komenského 323, 742 01 Suchdol nad Odrou

IČ: 75027712
DIČ: CZ75027712

Tel: 556 736 336
E-mail: zakladni@skolasuchdol.cz

Mgr. Tomáš Vindiš
ředitel 

projektyprojektyprojekty
 

Creative Commons - Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla Základní škola a mateřská škola Suchdol nad Odrou, příspěvková organizace


Přihlásit